Děti jsou taky lidi

Pokud občas čtete moje články nebo příspěvky ve FB skupině Hrát si a rozvíjet se, tak víte, že jsme se před časem vydali cestou individuální výuky – domškoláctví. Pokud vás tohle téma zajímá, můžete číst dál.

Jak to u nás vlastně začalo? Možná už ve školce. Už v té první, kam Sára nastoupila ve svých třech letech, jsme zjistili, že “to máme trochu jinak.” 

Učitelky, které nám opakovaly, že mají 30 let praxe, ale naše dítě znaly 3 hodiny, nám radily, jak se máme nenápadně vypařit (a úplně zazdít důvěru naší dcery, kterou učíme, že ji neopustíme). 

Když se objevil nějaký problém, který jsme chtěli řešit, milé paní učitelky nás v tom nechaly pěkně vymáchat (teda hlavně mě, protože dceru jsem do školky vodila převážně já). 

Dokážu pochopit, že mít ve třídě 28 dětí je záhul, ale to nemění nic na tom, že je možné se chovat s respektem, ať už jsou člověku 3 nebo 30. Z jejich chování bohužel byla cítit akorát nadřazenost. Mohla bych tu psát mnoho příkladů, které jsme za ten rok zažili, a se kterými jsem se hlavně já odmítala smířit. 

Jaký byl začátek v naší školce jsem psala zde >>>

Když jsem o přestupu mluvila s maminkami dětí, které školku navštěvovaly a také nebyly spokojené, dostalo se mi vždycky odpovědi: ”My jsme to taky přežily!” Prostě žádný přestup řešit nechtěly a dál se rozhodly to neřešit. 

Ale já chtěla, aby si Sára školku užila, ne přežila!!! Sama mám na školku dost špatné vzpomínky a chtěla jsem, aby to moje dítě mělo jinak.

Tyto maminky také nešly pro ránu daleko. To byl další můj blok vůči nim, nebyla jsem s tím v pohodě a bylo mi z toho úzko. Přestala jsem se s nimi stýkat. Dospělého také neuhodíte, pokud se vám něco nelíbí nebo máte jiný názor. Představte si, jak dáte facku svému šéfovi nebo na zadek paní učitelce. To asi ne, že…

Přesto v naší společnosti pořád převládá názor, že je to v pořádku (“přece si to zasloužil” – jako vážně?!). Ale je to jen strach a ponížení, které v tu dobu ovládá děti. A bezmoc a neochota (nebo neschopnost) naslouchat na straně nás dospělých. 

Prošla jsem kurzy Nevýchovy, četla mnoho knih o výchově jako AHA rodičovství, Respektovat a být respektován, Vychováváme děti a rosteme s nimi a mnoho dalších. Z každého jsem si vzala něco a každá z nich mi dala, co jsem v tu chvíli potřebovala. 

A nakonec jsem přišla na to, že jsem si jen málo věřila. Že jsem čekala na radu okolí. Hledala jsem pomoc venku. A odpověď byla celou dobu ve mně – stačí naslouchat svým pocitům a nemůžete se splést… Tak to aspoň teď vidím já.

Druhá školka, i když nebyla spádová, ale povedlo se nám v ní získat místo, byla jako dar z nebes. Paní ředitelka byla úžasná, energická dáma, kterou děti milovaly a paní učitelky jejich práce bavila a bylo to na nich vidět (jednu jsme znaly ještě ze Sokola, kam jsme se Sárou chodily od jejích dvou let). Tohle byl úžasný školní rok, na který Sára dodnes vzpomíná 💙

Pak přišla Austrálie. Dlouhodobý pobyt u klokanů nám hodně dal, ale současně to bylo hodně (jakože fakt hodně) náročné. 

Sára měla v tu dobu 5 a půl a musela povinně nastoupit do školy (protože jsme tím měli podmíněná víza). 

Plakala, protože ve škole nikomu nerozuměla a já cestou do práce brečela taky, jestli jsme udělali dobře… po (ne úplně krátkém) čase se to srovnalo. Školu měla ráda, i spolužáky a nejvíc miss K. (její třídní učitelka). Poslední týdny jsme i my strávili ve stavu lockdown, takže jsme domškoláctví zakusili už tam…

Zpětně musím říct, že vycestovat na druhou stranu světa bylo skvělé rozhodnutí. Sára anglicky mluví a hlavně v angličtině myslí. Jak se žije v Austrálii si můžete přečíst tady >>>

Do Česka jsme se vrátili “because of Corona”. A protože jsme spolu rádi, na “domácí škole” jsme se doma všichni domluvili a jsme s tím v pohodě. 

Z okolí jsem slýchala “dobře míněné poznámky” o tom, kterak dceru vytrháváme z kolektivu stejně starých dětí (přestože navštěvuje komunitní školu?!), že nebude dostatečně socializovaná (říká kdo?), že si nemůže vybírat, s kým se bude stýkat (a to jako proč?!), že ji zavíráme do umělé bubliny (jako fakt?), nebude prožívat dostatek podnětů “zvenčí” (neřekla bych…) a bla bla bla… Mnoho, mnooooohooooo takových vět jsem slyšela. 

A víte co? Jo, někdy je to vážně na palici, protože třeba vstaneme obě levou nohou. Nebo se Sáře nechce nic učit. Nebo já chytnu “edukativní záchvat”, protože se mi zdá, že nemá dost vyplněných pracovních listů… 

Ale když tohle pomine, tak prostě všichni uvnitř cítíme, že tohle JE ta správná cesta. Že se v tom máme všichni dobře. Že ze Sáry vychováváme člověka, který se nebojí říct svůj názor. Že kdykoli ji něco zajímá, máme na to celý čas světa a probereme třeba učivo napříč pěti předměty!

A kam jsem se  tímhle povídáním chtěla dostat? K přednášce Zdeňky Šíp Staňkové – DĚTI JSOU TAKY LIDI. Tato žena má 3 děti. Její prvorozený syn (19) nastupuje na vysokou školu, její prostřední dcera (13) je radikální unschoolerka a nejmladší (2) se teprve kojí, takže se rozhodne až za čas 🙂 

Zdeňka píše stejnojmenný blog, natáčí rozhovory na YouTube a podílí se na natáčení celovečerního dokumentárního filmu Svobodné děti. Je to žena mnoha zájmů a názorů, za nimiž si stojí. 

Beseda proběhla minulý týden u nás v Olomouci a dala mi přesně to, co jsem od toho čekala. Úplně jsem si užívala to souznění.

Zdeňka & Zdeňka

Pokud tedy zvažujete individuální vzdělávání, unschooling vás zajímá (přesto, že v ČR není povolen), prostě máte “TO” taky trochu jinak, doporučuji zajít si poslechnout jednu z besed, které právě probíhají (po celé ČR až do konce září). Rozpis najdete např. zde >>> https://www.facebook.com/detijsoutakylidi

PS: Tohle není reklama. Zdeňce jsem se zmínila o tom, že bych ráda napsala článek. Tak tady ho máte a toť vše. Každý si ho může přebrat po svém. Nemusíme spolu souhlasit, ale můžeme se respektovat 🙂

PPS: Dnes za mnou Sára přišla, že se naučila několik francouzských slovíček… No není to super? 

PPPS: Všem, kteří zavítáte na náš e-shop a nakoupíte jakoukoli hru nebo vzdělávací pomůcku, ze srdce děkuji. Právě díky vám můžeme dělat to, co dává našemu životu smysl 🙏

Ať už své děti učíte nebo ne, přeji, aby to bylo vždy od 💙

Zdeňka Pospíšilová
Miluji hry a užívám si je. Mou vášní je organizovaní her pro děti a plánování oslav. Pomáhám druhým rychle a snadno udělat den veselejší a hravější. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
  • Chcete zkusit novou hru? Čtete můj eBook :-)

  • Nejnovější články
  • Kategorie