DOPRAVA V SYDNEY

V Sydney jsme už vyzkoušeli několik druhů přepravy – autobusem, pěšky, na koloběžce, autem a lodí. Většinou využíváme autobus a svoje nohy.

Naše paní domácí nám sice občas nabídne auto, které si můžeme půjčit, ale kromě nákupů jsme její nabídku zatím nevyužili. 

Za dobu, co tu jsme, jsem si já osobně ještě za volant nesedla. Z velké části ze strachu řídit na levé straně, s volantem na straně pravé a s dítětem v autě. Naproti tomu, většina aut tu má automatickou převodovku, takže je prý řízení pohodlnější, ani s tímhle já však zkušenosti nemám. Pomalu ale ve mě dozrává pocit, že do toho konečně půjdu. Rádi bychom vyrazili někam za město na výlet, takže začnu nejspíš trénovat při téhle příležitosti. 

Jako v každém větším městě, i tady jsou v centru dopravní zácpy. Není kde zaparkovat, případně jsou ceny parkovného vysoké nebo časově omezené. Jezdit tedy autem do centra se podle mě nevyplatí. Možnost je ještě skútr, nad kterým uvažujeme kvůli dojíždění do práce, nebo do školy. Benzín tu stojí “pár korun”, kdežto cesta do školy mě ve špičce tam a zpět vyjde na $10 denně.

Z pohledu chodce mám dojem, že tu auta jezdí neustále uprostřed. Ale třeba se mi to jen zdá. Hlavní je se vždycky vyhnout, že? V okrajové části Sydney, kde bydlíme, jsou ulice docela široké a místa je tu dost. A pokud se všechno řítí proti nám, možná jen jedeme ve špatném jízdním pruhu… 🙂

Co je ale nejvíc překvapující pro mě (v pozitivním smyslu slova), je jízda autobusem.

Krátký popis – nastupuje se pouze předními dveřmi. Ty jen výjimečně slouží k vystupování. U dveří si pípnete jízdné (k tomu slouží karta Opal card, kterou koupíte na každém rohu a samozřejmě si musíte koupit kredit).

Zastávky jsou na znamení. Když chcete jet, musíte zřetelně mávnout na svůj autobus. 

Doporučuji aplikaci „Sydney Transport Bus & Train”. Je zdarma a velmi přehledná. Stačí pouze zadat místo, kam chcete jet (a nemusí to být nutně adresa, stačí název školy, restaurace apod.) a aplikace vás navede na nejbližší zastávku, ukáže číslo autobusu, cenu jízdného a celou trasu i s přestupem, pokud nějaký je.

K upozornění řidiče, když budete chtít vystoupit, slouží tlačítka STOP (na každé tyčce nebo bočních stěnách autobusu, takže nemusíte přeskákat 3 hlavy, aby jste se k němu dostali). Co s takovým tlačítkem dělat, ví asi každý. Počítat zastávky je nereálné. Stává se, že nějakou přehlédnete, pokud řidič nezastaví. Díky aplikaci a GPS ale víte, kde přesně se autobus právě nachází. Tlačítko musíte zmáčknout ve chvíli mezi dvěma zastávkami, tedy před tou, kde chcete vystupovat.

Je normální (a super) na řidiče křiknout přes celý autobus: ”Thank you, driver!” 🙂

Když jsme se jednou vraceli autobusem ve špičce (cca 17:00) domů, byl plný lidí. Plný tady znamená, že každý cestující má kolem sebe místo. Někteří sice stojí, ale na vlastních nohou, ne na cizích. Prostor kolem dveří je vždycky volný, takže lidi nevypadávají z autobusu, sotva se otevřou dveře. 

A tenhle řidič přijel na zastávku a nechal zadními dveři cestující vystoupit. Přední nechal zavřené, protože usoudil, že už je v autobusu lidí dost. Nikdo si nedovolí tady na řidiče křičet, nebo ukazovat sprostá gesta jenom proto, že mu neotevře.

S čím se ovšem musíte smířit je to, že autobusy nejezdí přesně načas. Pár minut sem tam se tu neřeší. Pokud nebudete na zastávce v předstihu, je dost možné, že vám plánovaný spoj ujede (stalo se mi už mnohokrát). 

Kristian jel jednou spojem, kam přistoupil revizor. Řidič vypnul motor a počkal, až revizor zkontroloval všechny cestující. No dovedete si tohle v ČR představit? Já ne 🙂

Z doslechu vím, že se tu sebemenší porušení zákona trestá přísně. Člověku to může připadat až absurdní. Jsou třeba zóny, kde se může zaparkovat auto pouze čelem do silnice a ne obráceně. Stejně tak, když přesahujete zónu na parkování, třeba jen 30cm. Bývají uděleny pokuty v řádu stovek dolarů!

Nechci hodnotit, jestli je to dobré nebo špatné. Je to, jaké je. Co se mi ale zamlouvá, že tu lidé mají respekt jeden k druhému. Minimálně navenek to tak vypadá a já se zatím nesetkala s opakem. 

Řidiče, stejně jako prodavačky za kasou, nebo zametače, si tu každý váží. Nic z toho není bráno jako podřadná práce. Je to prostě práce. A tak to má být. Krásný den 🌻

 

 

 

 

Zdeňka Pospíšilová
Miluji hry a užívám si je. Mou vášní je organizovaní her pro děti a plánování oslav. Pomáhám druhým rychle a snadno udělat den veselejší a hravější. Můj příběh si můžete přečíst zde >>