KDO ZA TO MŮŽE?

Nedělní odpoledne, poobědová siesta. Kristian usnul na sedačce, já umyla nádobí a slíbila Sárince, že si s ní hned potom zahraju nějakou hru. Měla za úkol si zatím vybrat. Zalezly jsme do ložnice na postel a Sárinka vybrala slepice (Plný kurník).

Dnešní hra prověřila Sárinku v sebeovládání. Před samým koncem hry, kdy já měla kohouta a 8 slepic v kurníku (rozumějte – chyběla mi poslední slepice), Sárinka hodila na kostkách dvě 5 a následně 6. To je asi ten nejhorší možný tah!

V důsledku ptačí chřipky přišla o úplně všechny slepice ve svém kurníku (měla jich 7!). Ale žádný výbuch se nekonal, až jsem se v duchu podivila. Sárinka to vzala s lehkostí a v klidu, že prohrála. SUPER! Ne vždy to jde totiž tak lehce 🙂

Dohrály jsme a přišla myšlenka zaházet si s nafukovacím balonkem. Koupili jsme před časem fakt obří, asi 40cm. Ano, samozřejmě vím, že s balonkem jsme si mohly (měly) hrát venku. A ano, věděla jsem, že můžeme něco rozbít a tak dále… Ale v tu chvilku mi to přišlo jako dobrý nápad a ven se mi nechtělo.

Chvilku jsme si jen tak pinkaly, občas se zakymácel lustr, pořád to byla sranda. Sára u toho skákala na posteli a já na podlaze. Následoval upgrade hry – mohla jsem pinkat dál, ale nesměla se balonku dotknout žádnou částí ruky.

A pak to přišlo. 2x pink áááá – BÁC! Podle (svého) očekávání jsem se trefila přímo do lustru, který se rozstřískal na kousky.

Střepy byly všude – na koberci, na podlaze, v posteli… Poprosila jsem Sáru, aby zůstala stát a nevrazila si náhodou střep do nohy. Pak jsem začala likvidovat škody. 

Rána samozřejmě vzbudila Kristiána, který přišel zkontrolovat situaci. A víte, co se stalo? Vůbec nic! Prostě byl jen rozbitý lustr. 

Nikdo po mně někřičel, nikdo mi nenadával. Uklidila jsem a střepy vyhodila. 

A co tím vlastně chci říct? Že se to může stát každému. Já to přece neudělala schválně! Nechci se nikoho zastávat, ale opravdu si myslíte, že to někdo udělá naschvál? Jasně, nebyla jsem z toho nadšená. Znamená to jít do obchodu a koupit nový lustr. Bude nás to stát čas a peníze. Vlastně zbytečně.

Bohužel ale často, když se něco takového stane dětem, my dospělí máme většinou tendenci začít křičet, moralizovat a poučovat. A když se blbě vyspím (respektive jsem utahaná), tak ani já nejsem vyjímka. Ale lepším se 🙂 Myslím, že každou situaci zvládáme líp a líp. Třeba časem dosáhnu klidu zenového mistra (můj cíl).

Říkám si, co bychom asi řekli svojí nejlepší kamarádce, kdyby nám ten lustr rozbila náhodou ona. Nejspíš něco jako: “To se může stát každému, to neřeš. Fakt, to je dobrý. Pojď, dáme si kafe.” 

Ale na mnohé z dětí se snese přinejmenším hromada výčitek, v horším případě dostanou na zadek. Přece si to zaslouží! Ale oč jsou horší než ta nejlepší kamarádka? Tu bychom taky bili? 

Zatímco bití u dospělých v naší společnosti odsuzujeme, děti “vychováváme.” 

Děti se nemají bít, NIKDY! Protože – co je tím vlastně učíme? Že nám násilí v něčem pomůže? Že to nejde vyřešit jinak?

Jsou situace, které mě někdy docela hodně naštvou, nebo zamrzí. A mám v tu chvíli sklon moralizovat. Jako třeba když Sára rozbila sklo iPadu, protože ho zrovna držela v rukou a zakopla o vlastní nohu (kdy to zakopávání vlastně začalo? 🤔).

Ale stalo se a nejde to odestát. Nezměníme to.

Byla to nehoda. A PROSTĚ SE STALA!

Přece, když nejde o život…tak o co vlastně? 

✐ o princip? 

✐ o tu větu: “Já jsem ti to říkala?” 

✐ o výchovu? 

✐ o spokojené dětství bez zbytečných výčitek? 

A o co jde u Vás?

PS: když tatínek strčil hlavu do dveří, první věta, kterou Sára pronesla byla: “To jsem ale nebyla já, to byla máma!” Tak hlavně, že se mě zastala, že jo? Na tom ještě budeme muset zapracovat 🙊




Zdeňka Pospíšilová
Miluji hry a užívám si je. Mou vášní je organizovaní her pro děti a plánování oslav. Pomáhám druhým rychle a snadno udělat den veselejší a hravější. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
  • Chcete zkusit novou hru? Čtete můj eBook :-)

  • Nejnovější články
  • Kategorie