LOVE IS IN THE AIR

Dnes jsme potřebovali zřídit bankovní účet. A protože nám občas všechno dlouho trvá, vyrazili jsme docela pozdě.

Vzhledem k tomu, že vyhlídnutá banka má otvírací dobu 9:30 – 16:00, trošku jsme i pospíchali. Máme to cca 2 km pěšky, auto nemáme a busem jsme nechtěli (podle hesla: “Pohyb nám neuškodí, právě naopak”).

Abychom to zrychlili, ukecali jsme Sárinku na koloběžku. Ono to tedy zase takovou práci nedá 🙂 Důležitá poznámka – na helmu je naštěstí zvyklá, cyklorukavice nosí občas. A dnes na ně byla správná konstalace.

Nebudu kecat, někdy o ni máme docela strach, který se ale statečně snažíme nedávat najevo. Stejně tak nemluvit jí do stylu jízdy, i když v tomhle máme ještě dost velké mezery (kupříkladu: “dávej pozor”, “buď opatrná”, “SAKRA, STŮJ!”). Rychlost už totiž umí nabrat docela slušnou.

Bohužel, poslední dobou to vypadá na bourací období…Před pár dny se natáhla jak dlouhá tak široká – na rovné cestě. No chápete to?

               Jdeme dál a voilà…Zhruba v polovině trasy se vysekala.                            

Nastal obvyklý postup u této situace:

1. sebrat ze země (Sáru i koloběžku)
2. zkontrolovat rozsah zranění (taktéž u obou)
3. ošetřit (Sáru, s koloběžkou teď nic nenaděláme)
4. foukat bebí (jenom Sáře, nejsem pako) 
5. odnést (obě, protože Sára bezprostředně po pádu na koloběžku nechce a kolobrnda sama nepůjde) 

Někdo by mohl namítnout, proč Sáru nosím. Je to proto, že:

• v náruči se brzy uklidní
• spěchali jsme
• já se s ní fakt ráda tulím (a jak roste, je tulení míň a míň, takže si to vlastně užívám, ale pšt :-))

V bance jsme vyřídili potřebné, koupili kávu take away (za odměnu, jak jsme to pěkně zvládli), a vydali se zpátky domů. Už cestou tam jsme byli domluvení, že zpátky se hraje šipkovaná. Já držela koloběžku a kafe, tatínek kafe a nákup a Sára měla volné ruce, aby mohla křídou dělat šipky na chodník. 

Sotva jsme přešli silnici a udělali dvacet kroků, co by jste řekli? No jo, ležela na té zemi znova, prostě zakopla…Hrozný řev, velký pláč a trocha krve.

Bohužel Sára pohled na krev snáší špatně, takže se hlasitost zvyšovala. 

Zopakovali jsme postup bodů 1-4 (5 nebyla potřeba, protože teď už jsme nikam nespěchali). Na chodníku jsme si udělali doslova piknik. 

A pak přišlo to, co mám na Austrálii tak ráda…Po několika dalších minutách Sárinčina vytrvalého pláče k nám přišel mladík, který do té doby seděl v autě přes silnici. 

Zeptal se, jestli potřebujeme pomoct a Sáře nabídl pomerančový džus. 

Prostě jen tak. Nebo možná proto, že:

• mu bylo Sáry líto
• mu to nebylo jedno 
• je hezký někomu nabídnout pomoc
• je to fajn člověk
• není lhostejný k okolí
• LOVE IS IN THE AIR (a protože může mít hodně podob)

Tohle člověku musí zvednout náladu, i kdyby snad nechtěl 🙂

Když přišel ten správný čas, posbírali jsme si věci a šipkovaná mohla začít.  Kdo neznáte – křídou se na chodník kreslí šipky směrem, kterým se máte vydat a sem tam se cestou objeví obálka, u které máte splnit úkol.

Ty dnes byly ovšem obzvláště vypečené!

A protože Sára udávala trasu a tatínek plnil funkci zapisovače, na mě bylo ty úkoly plnit 🙂 

• je v pohodě, když 10 metrů skáčete žábu a pak se vracíte pro koloběžku (kurňa, furt nejde sama)! 
• není problém, když máte několikrát oběhnout strom 
• ale dát si sprchu? 
• nebo předvést chrobáka a k tomu se u toho vyfotit?

To už je fakticky sranda 🙂 Schválně si to někdy zkuste. A vůbec se nenechte odradit, když kolem půjde člověk, který bydlí zrovna v domě, před kterým se válíte.

Dokud se umíme zasmát sami sobě, je všechno vlastně fajn.