Docela nedávno se mi dostal do ruky eBook s vedením rituálů pro malé děti. Už delší dobu jsem chtěla něco podobného se Sárinkou vyzkoušet a protože náhody neexistují, přišla inspirace v pravý čas. 

Možná jste zaregistrovali, že už nějaký čas žijeme v Austrálii. Jednou z podmínek víz je, že Sára zde musí chodit do školy. Takže už víc než 3 měsíce vstupuje den co den do prostředí, kde nikomu pořádně nerozumí, a kde se nedomluví. Kdo Sárinku zná ví, že je to velká mluvka a když může, celý den pusu nezavře 🙂 A možná i proto chodí občas ze školy smutná, naštvaná, nebo frustrovaná, protože de facto celý den mlčí (těch pár anglických slov, která ze sebe po dobu vyučování dostane, se nemůže počítat)… 

Nebudu lhát, někdy je to dost náročný pro všechny z nás a rozhodně to není procházka růžovou zahradou. A když se k tomu přidá i špatný ráno, je vymalováno. 

A to se stalo i tento den. Ráno se nevydařilo, bylo plno křiku i slz, a loučení ve škole bylo uplakané. Odpoledne vypadalo slibně, na povrchu se zdálo všechno v pořádku. Bohužel po příchodu domů se všechno jako mávnutím proutku proměnilo v nepohodu, další křik a vztek. Netrvalo to ani deset minut poté, co se zavřely domovní dveře. Někdy je mi to hrozně líto a cítím tu bezmoc, která z ní z toho vzteku vyzařuje. 

Pak není na místě nic jiného, než ji obejmout a dát jí to pochopení a přijetí, které potřebuje. Aspoň takhle to cítím já. Měly jsme odpoledne jenom pro sebe a mě napadlo navrhout jí, jestli by si nechtěla udělat rituál. Takový, kterým bychom to všechno špatné, co se dnes stalo, uzavřely, a už nikdy bychom se k tomu nemusely vracet. A Sára nadšeně souhlasila. 

Dala jsem jí za úkol nakreslit obrázky z rána a odpoledne, kdy jsme na sebe byly zlé a kdy se necítila dobře (kreslení miluje, posledních několik měsíců píše komiksy, takže se toho zhostila s radostí).
A pak ještě jeden obrázek, kde měla nakreslit, jak bychom se k sobě mohly chovat a jaké by to mohlo být, kdyby bylo hezky. 

Venku už se pomalu šeřilo (je tu zima, stmívá se brzy). Na podlahu jsem položila deku, pustila jsem tiše meditační hudbu pro podkreslení atmosféry a mohly jsme začít. Zapálily jsme spolu tři čajové svíčky a začaly si povídat. O tom, co nás naštvalo, jak jsme se cítily a jak bychom to příště mohly udělat jinak. Když jsme k tomu řekly obě všechno, co jsme měly na srdci, spálily jsme obrázky, které znázorňovaly to zlé. Potom jsem Sárince řekla, aby postupně svíčky sfoukla a přitom vyslovila, co už nechce, aby bylo… 

Další částí rituálu bylo zapálení krásné, voňavé aromasvíčky a povídání o tom, co bychom naopak chtěly, aby nám u toho bylo oběma dobře. Podávaly jsme si navzájem poslední, “pozitivně laděný” obrázek. Kromě jistého rituálního předání to mělo tu výhodu, že nás ani nenapadlo skákat si do řeči (což se nám občas stává). 

Když už bylo povídání dost, vlezla si ke mně do náruče a nechala se mazlit. Nebylo kam spěchat, takže jsme si daly hezky načas. 

Šeptala jsem jí, že v těle máme miliardy buněk a do každé z nich jí posílám lásku a pusinky. Ona zavřela oči a vychutnávala si to.
Pak jsme měla zavřít oči já…a vysloužila si pusu na rty, na ucho, na tvář a na ruku. Nakonec si přála svíčku sfouknout a tím náš první rituál skončil. Zabral nám téměř hodinu, ale jako by uběhla chvíle. Byla to úžasně strávená doba, kdy jsem většinu času byla opravdu přítomná a vnímala jenom ji, svou dceru. 

Jsem za tento prožitek neuvěřitelně vděčná a děkuji 💜

Komu by tenhle článek připadal sluníčkový, tak jo, trochu je, ale fakt jen trochu 🙂 Já jsem docela cíťa a hodně věcí se mě hluboce dotkne. A tohle prostě byla jedna z nich. Rozhodně jsme ale nezapluly v meditační náladě rovnou do hajan s naším letitým a nezaměnitelným rituálem – čtením pohádky před spaním (v což jsem trochu doufala, pst)… 

Naopak se Sárince nejspíš zdálo, že je vyklidněná až moc, takže hned po skončení “naší hodinky” pustila kazeťák na plné pecky a pořádně jsme se vyblbly při megarychlých písničkách. Ale to byla vlastně ta pomyslná třešnička na dortu, aby nám bylo skvěle 🙂 


Děkuji, Gábi, za popostrčení rituálním směrem.
Pokud byste si o přípravě a vedení rituálů chtěli přečíst více, můžete tady u Něžné mámy >> 

Zdeňka Pospíšilová
Miluji hry a užívám si je. Mou vášní je organizovaní her pro děti a plánování oslav. Pomáhám druhým rychle a snadno udělat den veselejší a hravější. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
  • Chcete zkusit novou hru? Čtete můj eBook :-)

  • Nejnovější články
  • Kategorie