Simmos Beach

Tak jsme po dlouhé době zase vyrazily se Sárinkou na dámskou jízdu. Sárinka chtěla někam za Sydney a vzpomněla si na místo, které jsme měli v plánu už před dvěma měsíci. 

V tu dobu byla doba hlavních letních prázdnin (tady v Austrálii je to od Vánoc do cca konce ledna). My jsme většinu času trávili jenom ve městě, protože národní parky a mnoho cest byly kvůli všudypřítomným požárům uzavřené. 

To jsme takhle přijeli na vlakovou stanici, dvakrát se nadechli a… skoro se zadusili kouřem. Sice jsem Kristiána ještě přesvědčovala, ať si aspoň uděláme piknik, když už jsme vyjeli (na výlet jsem se těšila jak malá), ale jen si poklepal na čelo, jestli jsem jako normální. 

Nakonec jsem mu dala za pravdu – dýchat se fakt pořádně nedalo. Takže jsme jen nadchodem přešli na opačnou stranu nástupiště a nastoupili na vlak zpět do Sydney. 

Dnes tedy přišel čas na pokus číslo 2, abysme to tu trochu prozkoumaly a poznaly další střípek australské přírody. Vyrazily jsme kolem 8 ráno z domu, do stanice Glenfield jsme přijely ze stanice Mascot vlakem T8.

Měl zpoždění, takže autobus, který by nás přiblížil na místo jsme musely dobíhat. Většinou autobusy nedobíhám, ale v případě, že jede jen jednou za hodinu, dělám výjimku. Možná další důvod, proč uvažovat o koupi auta (všude je tu daleko). 

Ale i kdyby nám bus náhodou ujel, pěšky je to ke vstupní bráně zhruba 4 km, takže zas tak velká hrůza to není. 

Svezení trvalo zhruba 10 minut a 19 zastávek. Vystoupily na zastávce Evelyn St after Fifth Ave (pak 50m zpět, zabočit doprava a nakonec pořád rovně, kdybyste se sem chystali).

Velká brána ohraničující vstup do Simmos reserve je vzdálená asi 600m od zastávky.

A tady už vás čeká rozhodování, po které trase se vydat.

My pokračovaly po hlavní silnici, která se zanedlouho rozdvojovala. 

Odbočily jsme vpravo a došli ke Quarry Lookout Picnic Area. Najdete tu plynové grily a WC, ideální místo pro oběhovou pauzu. Zdržely jsme se i my. Silnice tu končí, takže i když nějaké auto projelo, za chvíli už zase mířilo zpátky.

Byl tu úžasný klid a místo je tu označené jako vhodné pro pozorování ptáků. My měly štěstí a viděly jsme několik bílých korel. 

Kousek odsud najdete jezírko, na koupání ale zrovna není.  A že teda bylo vedro… 

Cestou po rezervaci jsme dokonce stihly odlovit dvě kešky. Hlavně první z nich měla úspěch, protože se pro ni muselo vlézt pod skálu, takže jsme si užily i trochu toho dobrodružství. 

Značek a cedulí je tu dost, přesto se nám povedlo špatně zabočit (to je u mě normální, ztrácím se docela běžně). Radši jsem se tedy zeptala na cestu ke hřišti, které mělo být cílem naší dnešní cesty společně s koupelí na nedaleké pláži.

Jak jsme zjistily, nebyly jsme vůbec daleko, protože všechno se tu stáčí zpět na hlavní cestu. Vyšly jsme přímo u hlavní brány.

Když jsme se konečně dostaly k vysněnému cíli – šla si Sárinka užít svoji chvilku na houpačce a ostatním. Na místě zase najdete grily, WC i pítko.

Mezitím jsem připravila do batůžku překvapení – Deník zombie Minecrafťáka, ze kterého měla obrovskou radost a začala ho hned vyplňovat. 

Po svačině, odpočinku a neúspěšném hledání poslední kešky jsme se vydaly k řece. Je u ní malá pláž a voda láká ke koupání, plavky a ručník sebou!

Malinký problém jsem měla s GPS, takže když konečně naskočila, zjistila jsem, že autobus jede za 8 minut. Bohužel měřeno od hlavní brány, která je vzdálená zhruba půl kilometru. 

Ale to jsme zjistily až po bleskovém úprku z pláže. Bylo jasné, že ho nestihneme. Bylo dost vedro a taky už jsme začaly být po celém dnu dost unavené. 

Takže jsem po několika letech opět stopovala. První auto bylo plně obsazené a řidička se moc omlouvala, že nám nemůže pomoci. 

Jako druhé auto jsme stoply místní mladý pár, který nás měl jen přiblížit k autobusu. 

Bohužel po příjezdu na křižovatku jsme mohly autobusu akorát zamávat. Zastávky na znamení mají výhodu i nevýhodu. My jsme dnes poznaly to druhé – bus jel o několik minut dřív (někdy to může být třeba i 10 minut). A hádejte, za jak dlouho měl jet další? Jasně – za hodinu!

Ale protože na světě je spousta hodných lidí, tito si kvůli nám zajeli a odvezli nás přímo před vlakovou zastávku. Tímto jim ještě jednou s vděčností děkuji.

Odjížděly jsme ze stanice Macquarie Fields, vlak nám jel během 10 minut. Za 40 minut už jsme zase stály na Mascotu. Jupí.

Přeji nám všem šťastné návraty domů 🙂 

Zdeňka Pospíšilová
Miluji hry a užívám si je. Mou vášní je organizovaní her pro děti a plánování oslav. Pomáhám druhým rychle a snadno udělat den veselejší a hravější. Můj příběh si můžete přečíst zde >>