Strašák za dveřmi

Už je zase za dveřmi! Nástup do školky. Pro mnohé rodiče i děti je to strašák, protože je čeká něco nového a neznámého.

Jelikož je Sára jedináček, všechno tohle pro nás bylo též poprvé. Nikdo z nás netušil, co můžeme čekat. Všude se píšou rady, co dělat, co nedělat, jak se chovat a nechovat, ale o zkušenostech a prožitcích jsem toho moc nenašla…

U nás příprava do školky probíhala tak, že jsme si o ní doma dlouho předtím povídaly. Jak to v ní chodí a co všechno tam můžou a nejspíš i budou dělat. O nových dětech a učitelkách… Též jsme si ji zajely prohlédnout a okouknout ze všech stran 🙂 

Sárinka se těšila. Má ráda děti a společnost. Vysvětlila jsem jí, že budu potřebovat chodit do práce, a proto už spolu nemůžeme být celý den, každý den. Nic z toho ale nemůže připravit malého človíčka na to, jak se tam bude možná cítit… 

A jak to tedy probíhalo u nás? Podělím se s vámi, jak jsem to vnímala především já a Sára… Upozorňuji, že píšu z pohledu matky, ne učitelky. Ať každý jedná podle svého přesvědčení.

DEN 1

První den provázelo ze strany Sáry těšení a hlavně zvědavost. V šatně jsme společně našly přidělenou značku. A protože jsme mohly být celé dvě hodiny spolu ve třídě, cítila se tam dobře. Děti si mohly prohlédnout a osahat prostor, pohrát si a pomalu okoukat, jaká jsou PRAVIDLA A REŽIM VE ŠKOLIČCE. 

Už v první den mě zarazily zjevná neochota dvou učitelek z této třídy něco dětem vysvětlit, nebo jim naslouchat, když za nimi přijdou. Ale říkala jsem si, že je to možná jenom můj pocit.

Příklad z prvního dne – paní učitelky ukazovaly dětem “pravidla”, což zahrnovalo například mytí rukou před svačinkou. Zazvonily na zvoneček, aby upoutaly pozornost a poslaly je do umývárny umýt si ruce. Jedna z učitelek si pak stoupla do prostoru dveří a bránila dětem, které už měly ruce umyté, jít zpět do herničky. 

Sára, která v době nástupu do školky skoro nemluvila, na mě s otazníky v očích koukala (a spolu s ní se udiveně rozhlížela další polovina dětí), co se děje? Zeptala jsem se tedy paní učitelky, na co že to tam všichni čekáme…? Přezíravě odvětila, že čekáme na všechny děti, až si domyjí ruce, aby šly ke stolečkům společně. Odvážila jsem se říct, že by asi bylo fajn prvně to vysvětlit těm zmateným dětem…

DEN 2

Další den byl pátek. Řekla jsem Sáře, že tam bude jen do svačinky sama a pak si pro ni hned přijdu. Protože věděla, co ji čeká, zvládla to skvěle. Sotva si asi stihla pohrát a byla jsem zpátky. 

Ještě se zmíním, že jako rodiče jsme měli na začátku doporučeno dětem odhlásit obědy a brát si je domů pouze po pár hodinách.

DEN 3

Pondělí. Den, kdy už měla zůstat sama celé dopoledne (dle adaptačního plánu školky) a nejspíš jí to začalo pomalu docházet. Pláč, strach zůstat tam, nechuť jít do třídy… Učitelky mě neustále posílaly pryč. Snažila jsem se jim vysvětlit, že my to potřebujeme udělat jinak, ne na sílu, ale na pohodu. Že chci zůstat s ní, dokud to bude potřebovat a až bude připravená jít, půjde sama.

Pamatuji si, jak mi paní učitelka řekla: “Teď se nedívá, honem jděte pryč, než si všimne, že odcházíte!” Zůstala jsem na ni zírat jako spadlá z višně. To jako myslí vážně? Bohužel myslela!

Dokážete si představit, že by někdo udělal něco takového vám? Strčil vás mezi hordu cizích lidí a prostě zmizel? Já tedy ano a vůbec by mi z toho nebylo dobře. 

DEN 4

V úterý to bylo horší. Učitelka mi ráno oznámila, že Sáře přihlásila oběd a já z toho byla tak konsternovaná, že jsem jí vůbec neodporovala (asi zažraný zvyk neodmlouvat “autoritám”?). 

Cítila jsem se ale úplně rozhozená a pochopitelně to přenesla na Sáru. Té jsem to takhle vysvětlila, že paní učitelka přihlásila oběd a že tam prostě MUSÍ ZŮSTAT. Ale vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, že ona neměla šanci a hlavně čas se na to připravit a zpracovat tuhle novou informaci. Nechala jsem se učitelkou zviklat a odešla jsem.

Brečela jsem celou cestu k autu a skoro celé dopoledne, než jsem se pro ni vracela. Vnímala jsem to jako svoji zradu na ní. Rozleželo se mi i to, jakým právem si učitelka bez mého vědomí dovolila přihlásit jí oběd? 

Pro svůj lepší pocit jsem si v hlavě připravila, co budu říkat, a po příchodu pro Sáru se na tohle učitelky zeptala. Dozvěděla jsem se, že to takhle udělaly se soustou dětí a žádná maminka si nestěžovala, jen já. No tohle? A že ony mají více než 30 let praxe (což nezpochybňuji), tak tomu určitě rozumí víc. 

Tady už jsem se ohradila, že to je sice možné, ale pro moji dceru i mě jsou cizí lidé a já svou dceru znám určitě za 3 roky lépe než ony za 3 dny… 

Sárince jsem se pak hodně omluvila a slíbila, že takhle už to nikdy neuděláme. Že ji vždycky připravím na to, co ji čeká a nenechám se znovu zatlačit do situace, která je mi takhle nepříjemná a hlavně – není vůbec zapotřebí! 

DEN 5

Ve středu plakala už při příchodu. K Sáře se přidala s pláčem ještě jedna holčička, která mě znala a pověsila se na mě též. Bylo to hodně náročné ustát. Napůl jsem doufala, že paní učitelky zasáhnou a této druhé holčičce se pověnují. Ty se ale tvářily jakoby nic a přehlížely mě jako krajinu. O pomoc jsem si ale neřekla…

Potřebovala jsem to změnit. Chtěla jsem, aby se Sára cítila líp. Takže jsme doma začaly vymýšlet, co by jí pomohlo. Co bychom mohly udělat, aby jí to dodalo odvahu a jistotu!

A pak jsme na to “přišly!” Nakreslila jsem jí dva budíky! 

Ve třídě na stěně visely hodiny, které mohla sledovat celý den. 

Na prvním z nakreslených budíků byl čas, kdy začínala školka, což pro nás bylo 8:00. A na druhém budíku jsem nakreslila dobu, kdy si pro ni 100% přijdu. Ve 3 letech sice hodiny neznala, ale stačilo obrázky porovnat s hodinami a viděla, kde mají ručičky. Nikdy jsem se neopozdila. 

Znamenalo to občas situace, kdy jsem do školky i běžela, abych přišla včas. Ale vyplatilo se to! Sára se uklidnila, protože věděla, že se na mě může spolehnout. Ať se děje co chce. A to pro mě bylo nejvíc!

DEN 9

Příští týden v úterý za mnou přišla a říká: “Maminko, já už chci ve školce zkusit spinkat.” Byla jsem neuvěřitelně překvapená a samozřejmě jsem souhlasila. Řekla jsem jí, že pokud se na to cítí, je to jen na ní. 

Ráno jsem její rozhodnutí oznámila paní učitelce, která si to napsala do notýsku (a neodpustila si poznámku, že ještě minulý týden jsem měla problém s tím, že jí přihlásily oběd a najednou tam to moje dítě chce i spát!) A já jí úplně klidným hlasem a vyrovnaná mohla odpovědět, že ano, protože je na to ona sama připravená. 

Netvrdím, že všechny dny byly růžové a zalité sluncem. Ještě mnohokrát nás čekaly slzy, blbá nálada a tak. Ale všechno se dá překonat, když máte důvěru toho malého človíčka! 

💜💜💜

Několikrát jsem se zeptala dalších maminek, jestli jim tenhle zavedený systém vyhovuje, a ve všech případech mi bylo odpovězeno, že: 

  • pláč dětí je jen divadlo pro rodiče…
  • učitelka/babička/kamarádka říkala, že je to normální…
  • se s tím nedá nic dělat…
  • další škola je o 3 km dál…
  • my jsme to taky všichni přežili!!!

My jsme však nechtěli, aby Sára školku PŘEŽILA, ale aby si ji UŽILA! 

Avšak i špatná zkušenost je ve výsledku dobrá… Příští rok jsme školku vyměnili, protože přístup učitelek v této nám mírně řečeno nevyhovoval. 

V nové školce, kterou jsme si vybrali pro zápis, jsem byla úžasem a nadšením bez sebe! Narazili jsem na fantastickou a energickou ředitelku, ze které pozitivní energie přímo sršela. 

Doufala jsem, že Sáru přijmou, protože spádově nezapadala a byla jsem neskutečně vděčná, když to klaplo.

Vysloužili jsme si úžasné, empatické a “mazlící” paní učitelky. Jsem ráda, že jsme si dali tu námahu a změnili to. Sářin tatínek se samozřejmě těchto také událostí účastnil a tímto mu děkuji za podporu ve všech situacích 🙂

A nakonec pár tipů, které mohou usnadnit nástup do školky:

  • vysvětlete dětem, PROČ do školky nastupují
  • mluvte o tom, jak se cítí a řekněte mu, jak to máte vy
  • zeptejte se ho, co by mu pomohlo

Co se kromě tohoto ještě osvědčilo nám?

  • naše společná fotka (nosí ji sebou i teď do školy). Když je jí smutno, může si jí vzít kdykoli k sobě
  • DENNÍ RUTINA – plán na celý týden (kartičky, které jsem jí vytvořila a díky nim získala přehled, kdy jde do školky, kdy zůstává doma, nebo na kdy jsme naplánovali ZOO)
  • hodinky (zavedli jsme až teď v 5ti letech, když nastupovala do školy, ale svůj účel můžou splnit určitě i dříve)

A nakonec náš SUPERTIP – VAJÍČKO!

Návod: kolem dítěte pomyslně rukama uplácáte “stěnu”, do které potom napusinkujete, co se tam vejde. A dítko si pak postupně během celého dne ve školce bere tolik pusinek, kolik potřebuje. My to pomyslně ještě vylepšily, když jsme uplácanou stěnu vajíčka vyztužily izolepou a nakonec natřely tlustou vrstvou lepidla, aby dovnitř nic špatného nevklouzlo. 

Všechno je to jenom v představách, ale nám to tehdy úžasně fungovalo. A i dnes, kdy je Sárince už 6, si občas ve škole ještě o vajíčko řekne…

PS: aby i vy jste si mohli zaznamenat ten výjmečný den, stáhněte si zdarma MŮJ PRVNÍ DEN VE ŠKOLCE rok první, druhý a třetí… Do velkého rámečku patří fotka (fotili jsme vždy první den před odchodem do školky) a do menšího Sára kreslila sluníčko (zkuste ale nechat tento obrázek každý rok stejný). Je krásné porovnat si takto 3 roky po sobě, píšu z vlastní zkušenosti 🙂 

Přeji vám hodně štěstí a síly. Poslouchejte sebe, svou intuici a hlavně – svoje dítě 💜

Zdeňka Pospíšilová
Miluji hry a užívám si je. Mou vášní je organizovaní her pro děti a plánování oslav. Pomáhám druhým rychle a snadno udělat den veselejší a hravější. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
  • Chcete zkusit novou hru? Čtete můj eBook :-)

  • Nejnovější články
  • Kategorie